Katolická církev před a během druhé světové války, díl 2: Španělsko

V prvním díle seriálu jsem vysvětlil jaký vliv měla Katolická církev na politiku fašistické Itálie. V druhém dílu se budu věnovat nástupu fašismu ve Španělsku a vztahu Katolické církve k němu. Touto formou dodám, že záměrem tohoto článku rozhodně není šířit nenávist ke Katolické církvi jako celku natož ke katolíkům nebo křesťanům.

Francisco Franco a představitelé katolické církve - fašistický pozdravwikipedia

V prvních všeobecných volbách ve Španělsku (19. listopadu 1933) zvítězily pravicové strany, které utvořily středo-pravou koalici (Lerroux). Do této koalice vstoupila v říjnu 1934 po prohraných komunálních volbách katolická strana Confederación Española de Derechas Autónomas (CEDA), což zvýšilo tehdejší napětí. Vnitřní rozpory vládních stran vedly k omezené schopnosti podniknout akci nebo učinit rozhodnutí. Koncem roku vyzvaly levicové strany ke generální stávce, ze které vzešla hornická vzpoura tzv. Španělská revoluce z 1934, která byla na rozkaz ministra obrany Diega Hidalga vojensky potlačena generálem Lópezem Ochoou a legionáři, kterým velel podplukovník Juan Yagüe.

V letech 1934–1936 došlo k výrazné radikalizaci venkova, docházelo ke značnému množství stávek. Při těchto akcích běžně docházelo k násilí a úmrtím. Po několika vládních krizích byly na 16. února 1936 vypsány volby, které přinesly velký úspěch levici sdružené do Lidové fronty.

Během tohoto období stoupalo napětí a podle oficiálních zdrojů bylo 330 lidí zavražděno a 1511 zraněno v rámci politického násilí, došlo ke 113 generálním stávkám, zničení 160 kostelů a klášterů.

Dne 17. července 1936 vypuklo ve Španělském Maroku povstání, které je považováno za začátek této občanské války. Do čela povstání se postavili generálové Manuel Goded y Llopis, Francisco Franco, Emilio Mola, Gonzalo Queipo de Llano a José Sanjurjo y Sacanell. Hlavním vůdcem vzpoury byl generál Sanjurjo. Povstalci obsadili strategická místa ve španělském Maroku, potlačili stávku dělníků a 18. července se povstání rozšířilo do Španělska.

Hned na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli konvencí, prakticky hned na počátku války bylo dle odhadů povražděno přes 50 000 lidí. Zpravidla se jednalo o civilisty, kteří byli na „špatné straně“.

Na rozdíl od lidové fronty se frankisté politicky stabilizovali a dne 29. září 1936 přijal Francisco Franco moc od Výboru národní obrany v Salamance a o dva dny později (1. října) obdržel titul generalissimus, čímž se stal faktickým vládcem povstalci kontrolovaných území a nejvyšším vojenským velitelem.

Výsledkem bylo poražení republikánů a nástupu Franca k moci v roce 1939.

Do občanské války byly postupně vtaženy všechny politické strany. Nacionalistická strana zahrnovala fašisty z Falangy (vč. Franca), karlisty, monarchisty, španělské nacionalisty, a větší část konzervativců. Jejich primární základnou byl venkov, především pak vlastníci půdy, obchodníci. Podporovala je i většina katolického duchovenstva i katolíků (mimo Baskicko), větší část armády (především vyšších důstojníků).

Na straně Republikánů bojovala většina liberálů, Baskové a Katalánští nacionalisté, socialisté, stalinističtí a trockističtí komunisté a anarchisté. Minoritní součástí republikánských sil byli takzvaní centristé, kteří podporovali demokracii.

Vliv Římsko-Katolické církve na nástup fašistů

Živou účast, jakou měla katolická církev na Francově úspěšné válce proti Španělské republice, můžeme nejlépe posouditi ze společných manifestů španělského kněžstva: 1. z odsouzení španělské demokratické ústavy v roce 1931, tedy krátce potom, kdy táto ústava byla vyhlášena. Zavržení ústavy bylo podepsáno třemi kardinály, asi šedesáti arcibiskupy, biskupy a jinými preláty; 2. z manifestu španělské hierarchie, vedené kardinálem Gomou, jímž byl oslaven Francův úspěch a režim.

V prvním prohlášení odsuzujícím demokratickou vládu Španělska, které bylo uveřejněno dne 16. srpna 1931 v Madridě a citováno v newyorských Times dne 17. srpna, byla shrnuta všechna vášnivá zamítnutí demokratických svobod, která již vyslovili papežové v 19. století: zamítnutí náboženské svobody, svobody slova, tisku a sdružování i zamítnuti odluky církve od státu. Jelikož bylo v oné době všeobecně uznáváno, že španělská ústava byla vytvořena podle ústavy Spojených států, využili biskupové varovných slov papeže Lva XIII. k tomu, aby dokázali, že by bylo omylem se domnívati, že katolíci budou souhlasiti se současnými poměry, jak byly vytvořeny na př. v Americe:

"Na důkaz, že tomu tak není", prohlásili španělští biskupové, "přečtěte si, co Lev XIII. řekl severoamerickým arcibiskupům a biskupům: ,Je nutno vyvrátiti omyl těch lidí, kteří by se snad domnívali, že postavení církve v Americe je postavením žádoucím, a také omyl těch, kdo by si myslili, že napodobování takového zařízení, jakým je odluka církve od státu, je zákonné nebo dokonce výhodné."

Při tomto totálním odsouzení španělského republikánského režimu uchýlila se hierarchie se své obvyklé cesty a připomněla celému světu, že papež Řehoř XVI. nazval demokratickou svobodu slova, tisku a náboženství "šílenstvím"; že papež Pius IX. ji nazval "svobodou zatracení" a že "Lev XIII. řekl, že více než svobodami (liberties) jsou libertinismem".

Ještě jasnějším důkazem ztotožnění katolických a fašistických zájmů ve Španělsku byl druhý manifest španělské hierarchie, jimž bylo schváleno Francovo zničení Španělské republiky. V newyorských Times ze dne 7. srpna 1938 oznámil John V. Hinkel, že v Burgosu právě vyšla kniha o padesáti tisících slov, adresovaná kardinálu Gomovi, primasovi španělskému, "téměř devíti sty kardinály, arcibiskupy a biskupy" z celého světa, aby podepřela manifest, který španělské kněžstvo vydalo k upevnění Francovy posice. Tento sehraný zásah katolické hierarchie celého světa měl zvláštní papežův souhlas. Hinkel píše:

"Že má kniha plný souhlas papeže Pia XI., vysvítá z předmluvy, napsané ve formě dopisu kardinála Pacelliho, papežova státního tajemníka (později papeže Pia XII.), kardinálu Gomovi. V tomto dopise blahopřeje kardinál Pacelli jménem papežovým španělskému primasovi a děkuje mu za "nový a nanejvýše dojemný důkaz neochabujícího nadšení a za synovskou oddanost k otci všeho křesťanstva".

V knize se dále říká, že kardinál Goma ujistil Franca úplnou podporou katolické církve v jeho boji proti loyalistům. "Pracujeme v úplné dohodě s nacionalistickou vládou" praví, ,která neučiní kroku, dokud se se mnou neporadí, a poslechne mne." "Bylo naší povinností," pokračuje se v knize, "poučiti všechny cizí pochybovače o oné hluboce katolické inspirace našich generálů a dobrovolníků na frontě i o křesťanských pohnutkách naší vlády."

Jenom dva vysocí španělští duchovní odmítli svůj podpis na citovaném prohlášení k podpoře Francova režimu. Byl to kardinál Vidal y Barraquer z Tarragony a biskup z Vitorie. Oba byli za trest vyhnáni ze země a kardinál zemřel v exilu ve Švýcarsku v září 1943. Ani nejvyšší hodnostáři katolické církve nemohou tedy uniknouti pomstě jesuitské strany, která katolickou církev řídí.

Po Francově dobyti Madridu a po skončení bojů ve Španělsku zaslal dnešní papež Pius XII. vítězům tento vzkaz:

"S velikou milostí píši Vám, nejdražší synově katolického Španělska, abych Vám vyslovil naše otcovské blahopřáni k míru a k vítězství, kterým Bůh korunoval křesťanskou statečnost vaší víry, osvědčenou v tak mnohých a v tak šlechetných utrpeních ..." (Voice of Spaln, číslo 103, 22. březen 1941, str. 410).

Vatikán nedal povzbuzení a podporu Francovu povstání proti zvolené vládě Španělské republiky bez naděje na zisk. Po Francově vítězství byl obnoven státní církevní rozpočet ve výši 65.000.000 peset ročně, s mimořádným přídavkem na opravu seminářů, knihoven a kostelů. Majetek španělských jesuitů, odhadovaný až na 1/3 národního bohatství, byl církvi vrácen. Před vyhlášením Španělské republiky pobírali jesuité daně a poplatky nejen z podniků, jako byly vysoce výnosné trhy na ryby, nýbrž i z nejživějších a nejdražších španělských kabaretů.

Za Francovy španělské války, která podle obecného mínění byla předehrou ke druhé válce světové, dosáhla katolická církev alespoň ve Španělsku svého cíle. Ve Španělsku dnes má jediné římskokatolická církev zákonitý statut. Podle hlášení, které zaslalo americké velvyslanectví v Madridě v roce 1942 své vládě do Washingtonu, "nemají protestantské církve ve Španělsku zákonného oprávnění a nepožívají nijaké státní podpory".

S podporou falangy, církve a armády zřídil Franco paternalistický a klerofašistický diktátorský režim založený na stavovských principech. Na místo dříve mocných odborů byla vytvořena jednotná odborová organizace a veškerá opozice byla tvrdě pronásledována armádou a policií. Autonomie Katalánie a Baskicka byla zrušena, přičemž jakékoli projevy svébytnosti regionálních jazyků či kultury byly tvrdě potlačovány. Frankův režim zároveň revidoval veškeré reformy realizované za druhé republiky. Zrušeno bylo rovněž oddělení církve od státu. Zdůrazňovány byly tradiční konzervativní hodnoty jako rodina a církev.

Španělsko si v průběhu druhé světové války podrželo neutralitu, i přes zjevné sympatie k mocnostem Osy, tedy k nacistickému Německu a fašistické Itálii.

Francův fašistický režim má nasvědomí přibližně 120 tisíc životů.

Zdroje:

Wikipedia

Leo H. Lehmann - Vatikánská politika za druhé světové války

Čtěte také:

První díl o fašistické Itálii