Když američané inspirovali a podporovali nacisty

V dnešním okénku do historie se budu věnovat vztahu několik amerických firem na politiku třetí říše. Následně se také zmíním o politice USA v prvních měsících války a o dění, které následovalo po 2. světové válce.

Ilustrační fotointernet

Henry Ford

Byl americký podnikatel, průkopník automobilového průmyslu.

Henry Ford, na kterého učinila takový dojem výkonnost zpracovatelů poražených zvířat v Chicagu, však sám přispěl k zabíjení lidí v Evropě. Pomohl nejen vyvinout metodu výroby na běžícím páse, kterou použili Němci k zabíjení Židů, ale přišel i se zlostnou antisemitskou kampaní, která napomohla uskutečnění holocaustu.

Kampaň začala 22. května 1920, kdy se Fordův týdeník Dearborn Independent náhle změnil a začal útočit na Židy. V té době měl týdeník náklad 300 000 výtisků55 a obchodníci s Fordy ho distribuovali po celé zemi. Tehdy patřily ke klimatu v zemi nativismus a různé předsudky, zvedala se vlna rasismu a antisemitismu a národ se připravoval na zavedení systému kvót podle původu při přijímání přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Antisemitismus se projevil v roce 1915 lynčováním Leo Franka, židovského obchodníka v Atlantě, a šířil se společně s protičernošským, antikatolickým a antisemitským poselstvím Ku-klux-klanu, který měl v roce 1924 v celých Spojených státech více než čtyři miliony členů.

V první fázi Fordovy kampaně, která trvala do ledna 1922, publikoval Independent sérii devadesáti jedna článků, založených na textu Protokolů siónských mudrců, antisemitského padělku. Protokoly byly údajně sérií dvaceti čtyř přednášek judaistických „starších“ o jejich tajném plánu na kontrolu světa. Jeden z nejničemnějších antisemitských traktátů, jaké se kdy objevily, v Německu poskytly antisemitům příležitost k tvrzením, že za veškerými zmatky se skrývá židovské spiknutí

Ford rovněž vydal čtyři antisemitské brožury, každou založenou na jednadvaceti článcích, které vyšly v Independentu, a kompilaci z různých článků v rozsahu knihy, nazvanou The International Jew („Mezinárodní Žid“).

International Jew byl přeložen do většiny evropských jazyků a byl hojně rozšiřován antisemity, k nimž patřil i Theodor Fritsch, jeden z prvních Hitlerových stoupenců. Zmíněné brožury a International Jew ovlivnily podle Davida Lewise mnoho čtenářů, a to „především proto, ţe nesly pečeť jednoho z nejslavnějších a nejúspěšnějších mužů na světě.

Jen ve Spojených státech amerických se prodalo půl milionu výtisků60 a velký počet čtenářů měla i vydání v němčině, ruštině a španělštině.

The International Jew nalezl nejpřístupnější čtenáře v Německu, kde byl Ford nesmírně oblíbený. Když ohlásil, že má v plánu postavit tam továrnu, stáli Němci ve frontách na Fordovy akcie. Jakmile se začala v Německu prodávat Fordova autobiografie, stala se okamžitě nejprodávanější knihou v zemi.
V Německu se The International Jew (neboli Věčný Žid, jak tam byla kniha nazvána) stal biblí poválečného antisemitského hnutí a Fritschovo nakladatelství vytisklo v letech 1920 - 1922 šest vydání. Poté, co si Fordova kniha získala v Mnichově pozornost Hitlera a jeho stoupenců, použili nacisté zkrácenou verzi knihy v propagandistické válce proti Židům v Německu. V roce 1923 hlásil dopisovatel Chicago Tribune v Německu, že Hitlerova mnichovská organizace „rozesílá... plné automobily výtisků knihy pana Forda“.

Němečtí antisemité knihu po celá třicátá léta propagovali a šířili a často dávali na obal společně jména Henryho Forda a Adolfa Hitlera. Do konce roku 1933 vytiskl Fritsch dvacet devět vydání, každé s úvodem, který chválil Forda za jeho „velkou službu“ Americe a světu, kterou prokázal svými útoky na Židy.

Naděje, že se Ford chtěl skutečně upřímně distancovat od své antisemitské minulosti, se zcela vytratily v roce 1938, kdy v Detroitu při oslavě svých pětasedmdesátin přijal Velký kříž nejvyššího řádu německé orlice, nejvyšší vyznamenání, kterého se mohlo v nacistickém Německu dostat cizinci. Na oslavě předali Fordovi dva němečtí konzulové, Karl Kapp z Clevelandu a Fritz Hailer z Detroitu, nacistickou medaili (Mussolini byl jedním ze tří dalších cizinců, kteří byli takto vyznamenáni ).U večeře na Fordovu počest, konané stejného večera, Kapp přečetl půl druhé tisícovce shromážděných Detroiťanů slavnostní projev a předal Fordovi osobní Hitlerovo blahopřání.

V Německu založil pobočku Ford Werke AB a dodával německé armádě nákladní vozy a civilistům upravenou verzi modelu T. Hitlerovi posílal každý rok k narozeninám 50000 dolarů a veškerý výtěžek z prodeje automobilů značky Ford v Německu věnoval NSDAP. Na počátku druhé světové války se Henry Ford nechtěl zapojit se do válečné mašinérie, protože nesouhlasil s Rooseveltovou politikou.

Americké eugenické hnutí
Davenport, z něhož se rychle stal vůdce amerického hnutí, definoval genetiku jako „vědu k vylepšení lidské rasy pomocí selektivního plození“. Podtrhl důležitost znalosti genetické výbavy každého člověka.

Davenport a jiní eugenici věřili, že sociální deviace je geneticky determinovaná a že kriminalita je důsledkem špatných genů. Navrhovali řešení, podle kterého by se odstranily sociální problémy, kdyby se lidem, kteří se odchylují od přijatelných společenských norem, zabránilo v plození dětí. Přikláněli se rovněž k imigrační politice, podle které by nebyli vpouštěni do země jednotlivci a rodiny se špatnou genetickou výbavou. Davenport hlásal, že by se měla prošetřit rodinná historie všech perspektivních přistěhovalců, takže lidé s „imbecilními, epileptickými, alkoholickými a sexuálně nemorálními sklony nebo s duševními chorobami“ by byli identifikováni a nevpuštěni do země. Hlásal rovněž nucenou sterilizaci geneticky defektních lidí.

Davenport řekl prohlásil, že může být dosaženo „nejpokrokovější revoluce v dějinách“, pokud budou „lidská manželství postavena na stejnou úroveň jako chov koní“.

Vyzval „všechny občany, kteří si přejí uchovat rasově čistou krev“, aby podpořili zavedení kritéria gramotnosti u přistěhovalců. O několik let později bylo toto kritérium uzákoněno. Mnozí z amerických eugeniků otevřeně vyznávali antisemitismus.

Tyto zákony měly katastrofální důsledky pro mnoho evropských Židů, protože nesmírně zpomalily přistěhovalectví z východní a jižní Evropy.

„Po celá třicátá léta se pokoušeli Židé, kteří tušili, že dojde k holocaustu, vystěhovat, ale nebyli přijímáni,“ napsal Stephen Jay Gould. „Legální kvóty a pokračující eugenická propaganda jim znemžňovaly dostat se do země.

Harry H. Laughlin, Davenportova pravá ruka v Cold Spring Harbor, který měl rovněž zkušenosti s manipulováním se životy zvířat, se rychle stal jedním z nejvýznačnějších a nejaktivnějších amerických eugeniků.

Zatímco Laughlin pracoval jako vedoucí Úřadu pro eugenické zprávy, získal od Princetonské univerzity doktorát z biologie, vydával vědecké práce o genetice a dosáhl profesionálního věhlasu po celých Spojených státech. Svým eugenickým výzkumem se stal autoritou na „slaboduchost“ a genetické charakteristiky přistěhovalců . (zdroj: Charles Petterson: Věčná Treblinka a wikipedia)

Coca cola a nacisté? Keine problem.

Strategie postavená na přímém spojení s nacistickými vůdci a na podpoře akcím propagovaným nacistickou ideologií vyslala silný signál jak spotřebitelům, tak vládě, který sděloval: Coca-Cola je výhradně na straně Německa. Nicméně, potřeba bylo ještě víc a je zajímavé zmínit okolnosti, za nichž Coca- Cola překročila hranice politické neutrality a vydala se na cestu otevřenější podpory nacistů.

Jasný příklad takového kroku dál můžeme najít ve vydání armádního magazínu Die Wehrmacht z října roku 1938, který měl oslavovat anexi Sudet. Číslo obsahovalo reklamu (naneštěstí nedostupnou) z dílny Hanse-Dietera Schaefera: ruka drží láhev Coca-Coly před mapou světa a je doprovázena sloganem „Ja, Coca-Cola hat Weltruf“ („Ano, Coca-Cola se těší mezinárodní reputaci“), který pokračuje sdělením, že „po čtyřech milionech automobilistů z celého světa se požaduje vyšší pozornost“, což je důvodem pro to, že „se rádi chopí příležitosti ´dát si pauzu, která osvěží´“. Schaefer správně poznamenává, že „tato reklama byla zaměřena na německé vojáky a kombinovala globální pohled s technologicko-atletickou perspektivou“, ovšem zapomíná poukázat na cynický efekt, který získal tento globální pohled v časopise věnovaném glorifikaci nedávné německé anex.

Fanta je historicky druhým nápojem firmy Coca-Cola campany. Vznikla v roce 1940 v Německu. V té době byla omezena možnost dovozu sirupu pro výrobu Coca-Coly do nacistického Německa, což se společnost rozhodla vyřešit výrobou nápoje, ke které budou stačit dostupné suroviny. (zdroj: Válečný příběh Coca - Coly)

Žídé do USA nepatří

4. června 1939 odmítly USA židovské uprchlíky před nacismem na lodi Saint Louis, která jezdila z Hamburku do USA. Nedovolily jí totiž přistát u svých břehů, a tak musela většina z 937 převážně židovských uprchlíků na lodi, z nichž někteří prchali i z Československa, odjet zpět do Evropy. Více než 250 z nich poté zahynulo v nacistických koncentračních táborech.

Po Křišťálové noci z listopadu 1938, kdy byli Židé v nacistickém Německu, obsazeném Rakousku a v okupovaném pohraničí českých zemí po desítkách vražděni a po tisících odváženi do koncentračních táborů, se mnoho z nich rozhodlo odjet do zahraničí. Jednou z nadějí představovaly lodě plující do USA.

Předválečná imigrační politika USA ale byla vůči přistěhovalcům z Evropy diskriminační a neměnila se zpočátku ani při rostoucím počtu Židů snažících se uniknout z Evropy. 

Loď se nevrátila do Německa, ale do Belgie. Uprchlíci se dostali do různých zemí, nejhůře dopadli po německé okupaci z května 1940 ti z Belgie, Nizozemska a Francie. Z těchto 619 běženců jich 254 zemřelo během holokaustu, válku přežilo 365. Zdroj.

Japonci v USA

Když začala válka, zacházelo se s Američany japonského původu ve Spojených státech jako se zvířaty, a to doslovně. Krátce po útoku na Pearl Harbour na ně byla podniknuta razie a byli přinuceni žít celé týdny a dokonce měsíce před internací v táborech, dříve zařízeních pro zvířata. Vládní úředníci státu Washington natlačili dva tisíce Američanů japonského původu do dvora, odkud byl předtím odvážen dobytek na jatka.

Operace Paperclip bylo krycí jméno amerického projektu, který měl za úkol převézt po konci druhé světové války z nacistického Německa do Spojených států vědce, kteří se účastnili nacistických zločinů. Za nejdůležitějšího vědce, který měl být nalezen a přepraven do USA, byl považován Wernher von Braun a jeho spolupracovníci, dalšími objekty zájmu byli raketoví inženýři, chemici, lékaři a experti na námořní zbraně. V září 1945 přiletělo do USA prvních sedm německých vědců, mezi kterými byl i právě Wernher von Braun a byla jim nabídnuta pracovní smlouva na raketové základně White Sands. V následujících měsících bylo převezeno více než 100 dalších vědců, například Anton Flettner, Walter Dornberger, Ernst R. G. Eckert, Krafft Arnold Ehricke, Alexander Lippisch, Arthur Rudolph, Walter Schreiber, Ernst Stuhlinger a Bernhard Tessmann. Zdroj.